Že se lidé snaží šetřit, to asi není nic špatného ani neobvyklého. Na některých věcech se ale šetřit nedá. Ne pokud si nechcete přidělat ještě více starostí do budoucna. Ve světě psů je většina odvětví, kde se šetřit opravdu nevyplácí…

POŘIZOVACÍ CENA

Spousta lidí se snaží na svém psovi šetřit ještě dříve, než si ho vůbec přivezou domů – tedy na samotném pořízení psa. Sociální sítě jsou plné dotazů na levná štěňata, nejčastěji ve spojení s větou, že na PP nezáleží a podobně (o tom, že se jim nechce dojet ani do vedlejšího města ani nemluvě). Tento přístup ale může být přímou cestou do pekla. Pojďme si tedy rozebrat několik aspektů, které byste si měli rozebrat a které byste měli zvážit ještě předtím, než si psíka vůbec pořídíte.

1) Nemáte 15 000 Kč na papírové štěně? A co budete dělat, když si váš pes zraní nohu a bude potřebovat operaci za 20 000 Kč?
Jak se říká: „Každá sranda něco stojí“, a ne jinak tomu je i u psů. Pes vám do života přinese obrovské množství radosti, zábavy, štěstí a spoustu dalších skvělých věcí, ale vedle toho vás také bude stát hodně peněz. Proto byste měli zvážit, zda si takového psa vůbec můžete dovolit a poskytnout mu plnohodnotný a kvalitní život a péči.

2) „Levní čistokrevní psi bez PP“

Nepotřebujete pejska s PP? Adoptujte si voříška

Opakování je matka moudrosti a proto se budu stále opakovat - u štěňat bez PP nemáte absolutně žádnou jistotu. Nevíte nic a ani nemůžete vědět nic. Čistokrevný pes bez PP neexistuje. U bez PP psa nevíte zdravotní anamnézu, nevíte, zda jeho příbuzní netrpí či netrpěli nějakou vrozenou vadou či dědičnou chorobou. Nevíte, zda strýček štěněte, které se vám líbí, nezemřel při těžkém epileptickém záchvatu. Nevíte, zda polovina štěňat z předchozího vrhu feny nemá těžkou dysplazii kyčlí. Nevíte, zda sourozenci otce štěňat nejsou labilní jedinci, se kterými je život neustálý boj. Nic z toho nevíte, a jediné co vám „chovatel“/množitel může dát, je jeho slovo, které ovšem nemá absolutně žádnou váhu. Jste ochotní zaplatit několik tisíc korun za štěně, o kterém absolutně nic nevíte a u kterého riskujete, že s velkou pravděpodobností bude nemocné nebo psychicky labilní a tudíž v budoucnu zaplatíte desítky tisíc za veterinární výlohy nebo za výcvikáře, kteří vám budou pomáhat vašeho psa nějak napravit? Není lepší ještě pár měsíců šetřit a koupit si štěně od kvalitního chovatele? Případně pokud chcete vsadit na štěstí, není lepší si štěně adoptovat, udělat tím dobrý skutek a ve výsledku i nějak ušetřit?

3) Kdo hledá, najde
Když se ovšem na chvilku pozastavíte a zamyslíte se nad tím, případně vynaložíte nějaké úsilí a čas do hledání, sami určitě přijdete na to, že i vy si můžete pořídit skvělé štěně ze skvělé chovatelské stanice (tím samozřejmě nemám na mysli štěně neobvyklého plemene po rodičích, kteří jsou mezinárodní šampioni ve výstavách či nějakém sportu). Pokud totiž máte nějakých 5-8000 Kč na bezpapírové štěně, u kterého nemáte absolutně žádnou jistotu ničeho, pak máte i 5-8000 Kč na nestandardní štěně s PP. Nestandardní štěňata totiž většinou prodávají chovatelé za nižší částky. Nejsou nijak nemocná, jen pouze nesplňují standard, např. mají jiné zbarvení, mají špatně zbarvené oči nebo mají špatný skus. Nehledě na fakt, že i standardní štěně s PP některých plemen se dá sehnat i za 6000 Kč (třeba taková čivava), stačí jen chvíli hledat a nekupovat štěně z prvního inzerátu, který najdete.


Chcete levné štěně a nepotřebujete PP? Pak jděte do útulku a adoptujte si jej.

STRAVA

Další věc, na které se lidé snaží šetřit je strava psa. Často slýchávám argumenty typu „Dřív taky psi žrali zbytky a kolika se dožívali let!“, „U drahejch granulí stejně platíš jen za značku, ale jinak je v tom úplně to samý“ nebo „Já svojí stravu taky nijak nehrotím, tak proč bych měl/-a hrotit stravu psa?“.

Samozřejmě, že výběr vhodného krmiva či stravy celkově, by vydal na jeden celý článek, ale aspoň si to trochu shrňme. Když se nad tím trochu zamyslíte, začne vám to dávat smysl. Pokud organismus není dobře živený, musí se to někde projevit a většinou se to projeví na zdravotním stavu. Je sice pravda, že pes může dlouhá léta „přežívat“ na marketovkách, ovšem po nějaké době začne jeho zdraví kolísat. Začne mít problémy s pohybem, nebo se projeví špatná funkce ledvin či jater, bude obézní a podobně. Toto všechno (a mnohem více) může souviset se špatnou stravou. Člověk, který se živí jen hamburgery, hranolkami a limonádami taky nemůže být zdravý. Stejně tak nemůže být zdravý pes, který dostává krmivo, které obsahuje ubohých pár procent odpadu z živočišných produktů (a i kdyby toho odpadu bylo více procent, tak ani to není dobrá strava pro psa), ale zato obsahuje spoustu dochucovadel, barviv a konzervantů…a ještě více odpadu z obilí. Marketové granule jsou možná dobré krmivo pro slepice, ale rozhodně ne pro psy.

Ani na stravě se mnohdy nevyplácí šetřit

Pochopitelně tím netvrdím, že drahé krmivo je kvalitní. To pochopitelně neplatí, ale nepočítejte s tím, že kvalitní krmivo bude stát pár stovek. Čtěte složení krmiv, nastudujte si, co má a co naopak nemá dobré krmivo obsahovat a snažte se svému psovi poskytnout co nejlepší stravu. Na jednu stranu sice zaplatíte více, ale rozhodně ne tolik, kolik byste platili za veterinu v případě, kdybyste krmili nekvalitním krmivem a organismus vašeho psa vám to začal dávat najevo.

Já osobně to beru tak, že já sama mám na výběr, co budu jíst. Já se můžu rozhodnout, zda si k obědu koupím v McDonaldu salát a nebo cheeseburger s hranolkama. Já si můžu vybrat, jestli si dám k pití colu nebo obyčejnou vodu. Já si můžu vybrat, jestli se budu cpát brambůrkama nebo „pořádným“ jídlem. Můj pes se ale rozhodnout nemůže. On je závislý na mně. Je závislý na tom, co mu já dám do misky. A už jen z toho důvodu pro mě není přípustné mu do misky hodit nějaký odpad. Neříkám, že Mojovi kupuji top granule, takové navíc asi ani neexistují (alespoň podle mě…ostatně, vždycky to může být lepší ne? A tak či tak, maso je prostě maso), ale mám jednoduše nějaké požadavky, které krmivo prostě musí splňovat.

VETERINA

Asi si říkáte „Jak asi můžu ušetřit na veterině? Vždyť to nejde.“ No, jelikož jsou Češi národ vynalézavý, způsob jak ušetřit si vždy najdou. Asi většinu z nás, jehož pes má nějaký zdravotní problém, napadne jít na veterinu. Pak jsou tu ale tací, kteří si řeknou, že přeci nejsou blbý a nebudou s každou ptákovinou lézt na veterinu, otravovat veterináře a ještě platit ty nekřesťanské sumy. Potom to dopadá tak, že majitelka psa, kterého už druhý den trápí silné průjmy, které přešly do krvavých průjmů, a psík začíná být apatický, hledá rady na facebookových diskuzích, co asi může pejska trápit a zda mu může dát nějaké léky, které má běžný občan doma. Další majitelku zase napadne svému psovi dát ibalgin, protože už týden kulhá a očividně ho některá z končetin bolí.
Co myslíte? Ušetřila jedna či druhá majitelka spoustu peněz za veterinu? Neušetřila. První majitelka totiž na veterinu stejně musela a stála jí mnohem více, než kdyby se hned první den sebrala a šla, jelikož její nečinnost a čekání způsobily silné komplikace. V číslech tedy místo cca 2000 Kč, co by jí stálo vyšetření a antibiotika, zaplatila 10 000 Kč za hospitalizaci svého psa.
Druhá majitelka neušetřila ještě více, jelikož podala svému psovi léky, které se v žádném případě psům podávat nesmí, tím mu způsobila otravu a porušení trávicího traktu a léčba jí stála mnohonásobně více, než by stál rentgen a chondroprotektiva, pokud ovšem pes požití ibalginu vůbec přežil. Když bychom hovořili v číslech, místo nějakých 800 Kč za rentgen a 500 Kč za chondroprotektiva se velmi snadno vyšplhala k 15 000 Kč a rentgenu se stejně nevyhla.

CVIČÁK

Vybírejte cvičák dle trenéra, ne dle ceny či lokality

Další odvětví, na kterém by se možná dalo šetřit, je výběr cvičáku. Je fakt, že v tomto ohledu nemusí být nutně nízká cena známkou nízké kvality. Ceny za tréninky a výcvikové hodiny se řídí podle spousty a spousty faktorů. Nejvíce pak cenu ovlivňuje především lokalita. Tak či tak si vybírejte cvičák podle trenéra, ne podle ceny či dojezdové vzdálenosti. Pokud si zvolíte cvičák podle toho, že ho máte pouze kousek a proto, že zde jsou levné lekce, může se stát, že místní trenér nebude úplný odborník. Pak nastane chvíle, kdy se u vašeho psa objeví nějaký banální problém, který lze jednoduše vyřešit, ovšem onen odborník vám poradí nějaké absolutně nesmyslné řešení a tím z této banality vytvoří skutečný problém, který vám začne dosti ztěžovat i každodenní fungování. Vy začnete tápat, zkusíte jiného trenéra, ke kterému sice musíte dojíždět přes celé město, ale všichni jej doporučují. Ten vám během pár minut poví, kde se stal problém, vše vám dopodrobna vysvětlí a taktéž vám nabídne řešení, které začnete používat a po pár (skutečně to může být i po dvou) lekcích je vše zase tak, jak má být a vy i váš psík se můžete dále vesele věnovat předchozím činnostem. Ale také se může stát, že jedna či dvě lekce stačit nebudou, nebude jich stačit ani 10, protože vy jste trvali na tom, že dojíždět nebudete a k tomu prvnímu trenérovi jste i přesto chodili, chování vašeho psa se stále horšilo a upevňovalo a vás pak bude stát nesmírné množství práce, času a především peněz, to zase napravit.

Chcete ušetřit na výdajích za vašeho psíka? Místo kupování drahých hraček mu upleťte z fleecové deky přetahovadlo, poproste o tenisáky na tenisových kurtech ve vašem okolí, kupte mu obyčejné klasické vodítko, pořiďte mu obyčejný jednobarevný postroj…nešetřete ovšem na jeho stravě nebo na tom, komu se s ním svěříte do péče. Jak pravil Antoine de Saint-Exupéry: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“ 

Jsem ten typ člověka, co je tak nějak ujetý na různé diáře, notýsky, sešitky, lepící papírky, prostě papírenské věci. A nešlo by to bez toho, abych tuto svou ujetost nepromítla i do druhé ujetosti – a tou jsou psi. Když jsem začala s Mojem nějak více fungovat a trénovat, začala jsem přemýšlet o tom, že by to chtělo jakýsi deník či diář, kam si budu zaznamenávat, co jsme kdy trénovali, kdy jsme byli na cvičáku, jak nám trénink šel a podobně. 

Proč si vlastně vést diář?

Důvodů k tréninkovému diáři je spousta:
1. Motivace k práci – můj ohromný problém je ten, že se často nedokážu k ničemu dokopat, a právě můj diář na tréninky mi tak nějak pomáhá v tom sebrat se a jít něco dělat. Kouknu a vidím, že jsem vlastně chtěla trénovat nějaký trik, který Moja bavil a tak se seberu a jdeme cvičit.
2. Přehled o tom, co jste trénovali – díky záznamům v diáři víte, které triky či cviky jste kdy trénovali, což je užitečné např. když se připravujete na některou zkoušku. Takto víte, kolik tréninků jste čemu věnovali, případně, čemu se věnovat v dalších trénincích.
3. Plánování tréninků – není nic horšího, než když jdete trénovat a vlastně nevíte co. Abych tomuto předešla, mám ve svém diáři týdenní plánovač, kam si sepíšu, co chci ten týden trénovat a pak si to rozplánuju do jednotlivých dní.

Plánovač akcí - zde si zapisuji tréninky, semináře a podobně

4. Přehled o průběhu tréninků – díky tomu víte, co vám v které sekvenci šlo nebo naopak nešlo a na co se máte v dalším tréninku zaměřit, na co si dát pozor a podobně. Můžete si také zapisovat myšlenky, co se vám nezdálo, případně co byste v další sekvenci chtěli udělat, vyzkoušet či otestovat.
5. Rozehnání krize – asi každý z nás má občas období, kdy si myslí, že se mu nic nedaří, nikam se s psíkem neposouvá, zkrátka je všechno na nic. Na to existuje skvělý lék – přečtěte si záznamy z diáře půl roku zpět, nebo třeba rok zpět. Díky tomu zjistíte, že vlastně nemáte proč být smutní či demotivovaní, protože uvidíte, jaký kus práce jste udělali, uvidíte, že jste se trápili s něčím, co třeba dnes zvládáte levou zadní, jen prostě momentálně se neposouváte nějakým extra tempem, což ale neznamená, že se neposouváte vůbec.
6. Přehled pro vašeho trenéra – pokud cvičíte pod vedením nějakého trenéra, je diář super věc i pro něj, jelikož může vidět, jak si vedete, co trénujete mimo vaše společné tréninky, jak se vám daří, na co se zaměřit a podobně.
7. Zaznamenání zdravotního stavu psíka – kdy jsem diář opravdu ocenila, bylo, když měl Mojo nějaké zdravotní problémy a já si tak mohla na každý den zapsat, kdy má brát jaké léky, do kdy má mít dietu a kdy máme jít na kontrolu. Před více jak rokem, když měl zánět střev, bych si rozhodně zapsala průběh onemocnění, abych měla přehled (ovšem tehdy jsem to měla načmárané na kusu papíru).

Weekly to-do - zde si rozepisuji, co chci cvičit a to následně rozepisuji do jednotlivých dní

Mé první dva diáře byly obyčejné diáře na denní záznamy, ty mi bohužel ale nevyhovovaly, jelikož někde jsem místo nevyužila, jinde ho zase bylo málo, a celkově byly pro mě poněkud nevariabilní. A tak jsem sedla k počítači a vyrobila si diář vlastní.

Takhle nějak vypadají mé zápisky z jednotlivých tréninků a seminářů, opravdu neskrývám své nadšení pro washi pásky a různé samolepky :D

Na první články jsem si dala přehled celého roku, kam si kroužkuji dny, kdy máme buď nějaký trénink, seminář nebo třeba fyzioterapii. Na dalších stránkách pak mám rozepsané jednotlivé dny u měsíců, kam si tyto akce rozepisuji. Pak následuje týdenní plánovač, který mám rozdělený na dvě části. Do první si sepíšu, jaké triky a co chci ten týden trénovat a to si následně rozplánuji do jednotlivých dní, kde mám taktéž zapsány i jednotlivé akce (tréninky, semináře apod.). Vše si také „odfajfkovávám“, abych věděla, že jsme to skutečně cvičili (znám se :D ). Po týdenním plánovači přichází na řadu dny jednotlivých měsíců, které jsem si odlišila „DIY“ oddělovači s vlastními fotkami (ne, nejsem náfuka! :D ), zde si píšu všechny podrobnější informace o trénincích, poznatky od trenérů, své myšlenky a podobně. Jako poslední jsem si vytvořila stránku, kam si zapisuji semináře, včetně data a místa konání a také trenéra, který seminář vede, abych měla přehled o tom, kde jsme ten rok byli.

Ukázka mého DIY oddělovače na jednotlivé měsíce :) jak jinak než s panem Mojem (ale také dalšími psíky, které jsem fotila)

Na závěr stránka pro zapisování seminářů

Všechny stránky diáře mám vytištěné oboustranně na klasické domácí tiskárně a dané v pořadači formátu A5 budu ráda, pokud vás tento článek podnítí se se svým psíkem čemukoli věnovat a také budu ráda, když mi třeba na mail nebo na facebooku pošlete ukázky vašich tréninkových diářů, pokud si nějaké vedete. Tak tréninku zdar a směle do diářování :)

O reaktivcích už jsem jeden článek psala (Tak trochu jiní psi), proto bych se chtěla podělit s některými poznatky či radami, jak si alespoň trochu ulehčit život s těmito psíky. S Mojem jsme si už lecco zažili a musím uznat, že se naše situace dosti zlepšila, ačkoli má se psy stále stejný problém. Začala jsem Moja brát úplně jinak, začala jsem na naší situaci hledat i nějaká ta pozitiva (věřte mi, fakt jich tu pár je! :) ), ale především jsem s ním přestala bojovat.

• Smiřte se s tím, jaký je váš pes, přijměte ho takového jaký je •

• Nehledejte viníka •

• Jestli se něco pokazí, berte to jako zkušenost, ze které si můžete něco vzít •

• Pracujte na sobě •

• Pracujte se svým psem, pracujte na vzájemném vztahu •

• Pokuste se svého psa pochopit •

• Vzdělávejte se, hledejte různé cesty, různá řešení •

Seminář Jak nebojovat s útěkářem...vřele doporučuji

_____

Život s reaktivním psem není úplně snadný, ovšem pokud si vymyslíte jakési záložní plány krizových situací, časem zapomenete, že má váš pes nějaký extra problém. Nepopírám, že je to často i psychicky náročné, ale když pak společně se svým psem dosáhnete byť i maličkého úspěchu, je to k nezaplacení. Nevzdávejte to s nimi, buďte trpěliví a výsledky, které se jednoho dne dostaví, budou jednoznačně stát za to. Hodně štěstí :)

Před několika lety, kdy jsem už byla rozhodnutá, že si pořídím štěndo, jsem pátrala, co všechno bych si vlastně měla připravit ještě před tím, než si ho přivezu domů. A ačkoli jsme už předtím psíka měli, tak jsem si nebyla úplně jistá a nechtěla jsem nic zanedbat. Zde máte pár nejzákladnějších tipů jak se na pořízení štěněte připravit.

Studujte, vzdělávejte se

Vybavte se

Hraček pro štěndo není nikdy dost, ani pro dospělého psa :)

Připravte vhodné prostředí

Myslete na vše

Určete si pravidla

V dnešní době jsou pamlsky nedílnou součástí výbavy mnoha a mnoha pejskařů. S hojně prodávanými pamlsky má zkušenosti většina z nás, ale proč vám nepřinést recenzi na méně známé pamlsky, které si i nějakou tu pozornost přeci jen zaslouží. A tak jsme pro vás s Mojem otestovali 4 druhy pamlsků od méně známých výrobců. 

Terra Canis Strolchis – kachní

Greenwoods Nuggets - kachní a kuřecí

Nutrivet Inne snack – kuřecí

CANIBIT pštrosí cookies

První seminář, na kterém jsem s Mojem byla (a první kynologický seminář celkově), byly komunikační lekce s Lenkou Blachovou a Magdou Šimečkovou v roce 2014, a byl to seminář, na který asi nikdy nezapomenu. Bylo to v době, kdy se Mojovy problémy se psy neustále stupňovaly a já začala pátrat po jejich řešení a příčinách. Něco málo jsem už načteno měla, ovšem množství informací a poznatků, které mi tento seminář dal, bylo opravdu obrovské. Nehledě na fakt, že tyto dvě trenérky mi ukázaly naprosto jiný svět, za což jsem jim nesmírně vděčná. Bohužel ale jsou jejich komunikačky tak ojedinělé, že se málokdy poštěstí se na ně dostat. A nám se letos opět poštěstilo se jich zúčastnit.

Proto jsem byla štěstím bez sebe, když mi bylo holkama z Psích akcí oznámeno, že s nimi pojedeme v květnu do Brna právě na komunikačky. O našem dobrodružství si můžete přečíst více v článku Za komunikačkami až na kraj světa.

O čem jsou komunikačky

Asi si říkáte o čem ty komunikačky vlastně jsou. Ve zkratce jde o lekce psí komunikace, které jsou zcela v režii psů a lidé do nich nijak nezasahují. Komunikační dvojice, či trojice, jsou opravdu pečlivě vybírány, aby zde šlo o komunikaci, ne o konflikt. Psí lektoři většinou bývají přímo psi Lenky, či Magdy, případně některý ze psů účastníků, kterého už trenérky dobře znají. Nejde zde o demonstraci problémů psa. Takže se nemusíte bát, že by váš pes byl nucen zažívat konfliktní situaci a tedy velký stres, vše je zde nastaveno tak, aby k žádným konfliktům nedošlo. Tím pádem např. u nejistých psů, kteří jsou zvyklí být obtěžováni jinými psy, ačkoli vysílají všemožné signály, že nestojí o kontakt, dojde k situaci, kdy jsou jejich signály respektovány a tím i podpořeny.

Sobotní část byla zahájena představením trenérek a krátkým popisem, jak bude celá akce přibližně probíhat. Samozřejmě byly probrány i bezpečnostní pokyny, jelikož většina psích účastníků byli reaktivci nebo psi, kteří jednoduše mají problém s jinými psy. Proto bylo vše zařízeno tak, aby nedošlo k žádnému konfliktu, či zbytečně stresové situaci. Následovalo představení každého psího účastníka, popsání jeho problémů a podobně. Poté se trenérky odebraly na poradu, kdy každému z psích účastníků přiřadili některého z dostupných komunikačních lektorů.



Většina lekcí probíhala tím způsobem, že pes - student byl v oplocené části, za zavřenou brankou a pes – lektor ve volné části. Pokud oba psi ukázali, že stojí o přímý kontakt, pak byla branka otevřena a mohli si spolu zaběhat, hrát a podobně. Pokud naopak psi ukázali, že o žádný bližší kontakt nestojí, branka zůstala zavřená. Lidé do komunikací nijak nezasahovali, pouze pokud se psík obrátil na člověka pro pomoc či podporu. Jakmile jeden ze psů dal najevo, že pro něj je dokomunikováno, lekce byla ukončena. Po odvedení psího lektora se přešlo do teoretické části, kdy nám trenérky přeložily nejdůležitější části proběhlé komunikace. Vysvětlily nám, co znamenal který signál, jaký je rozdíl v signálech v souvislosti s postavením psa a podobně. Stejně tak zde byl prostor pro různé dotazy, pokud např. někdo měl nějaký poznatek, nebo nerozuměl některé části komunikace atd.



V sobotu, vzhledem k informačnímu úvodu a pár dalším záležitostem, absolvoval každý psí účastník jedno kolo komunikace. V neděli jsme pak, i díky dřívějšímu začátku, stihli kola dvě. Asi si říkáte, jestli nejsou pouhá tři kola za celý víkend trochu málo. Nejsou. Vzhledem k tomu, že se tohoto semináře účastnili především psi, kteří mají nějaký problém, tak to pro ně bylo velmi psychicky náročné. Stejně tak je třeba brát ohledy i na psí lektory, kteří jsou sice mnohdy velmi zkušení, ale i pro ně je to velmi náročné a účelem komunikaček není psy totálně unavit, ale podpořit je v komunikaci se psy. A upřímně, ani pro lidské účastníky to nebylo o moc snazší. Snažit se sledovat několik hodin komunikaci ostatních psíků, snažit se zachytit co nejvíce signálů, a ještě vnímat výklad, věřte, že to je opravdu velmi náročné, takže se tímto aspektem určitě nenechte odradit.



Myslím, že komunikační lekce by měl alespoň jednou se svým psem absolvovat opravdu každý, nehledě na to, zda jeho pes má se psy problém nebo ne. Tyto dva dny vám dají opravdu hodně, ačkoli se to tak nezdá. Uvidíte na živo všemožné způsoby komunikace, včetně výkladu jejich významu a to vám bohužel nedá žádná kniha ani články. Řekla bych, že je spousta majitelů psů, kteří jsou přesvědčeni, že psům rozumí, ale dennodenně se přesvědčuji o tom, že to ani tak zdaleka není. Psi jsou nesmírně „ukecané“ bytosti, ale většina lidí pochytí jen absolutní zlomek jejich komunikace a i tento zlomek si z převážné části interpretuje absolutně špatně. A pokud se nechcete zúčastnit se svým psem, je zde možnost jít na akci jako divák, takže si myslím, že možnost účasti je tu opravdu pro každého.

Nebudu popírat, že jsem z komunikaček s Lenkou a Magdou nesmírně nadšená. Možná jsem proto i trochu zaujatá. Každopádně jsem si jistá, že pokud se tohoto semináře zúčastníte, nebudete litovat. Věřím, že si zde každý najde své a že pro každého bude nějakým způsobem užitečný a je úplně jedno, zda máte svého prvního psa, či desátého. Je to zkrátka akce, která se tváří poněkud jednoduše, ale dokáže mnohé změnit.

Když jsem se v lednu zúčastnila semináře Experimentální víkendovka s Lenkou Blachovou, v jedné z pauziček jsme si utvořily s Léňou a holkama z Psích akcí (které seminář pořádaly) menší debatní kroužek, kdy jsme nadhazovaly další možné akce právě s Lenkou. Já jsem si posteskla, že se v dohledné době nekonají v okolí Prahy žádné komunikační lekce (na kterých už jsem jednou s Mojem byla a byl to pro mě úžasný zážitek a pro Moja skvělá zkušenost). Načež mi bylo oznámeno, že co řeším, auto je, takže se v květnu pojede do Brna a s námi se na pevno počítá. A tak jak bylo v lednu řečeno, v květnu jsme vyrazili do Brna. 

Nebudu popírat, že jsem v mnoha případech o účasti na jakékoli akci mimo Prahu, ani nepřemýšlela především z důvodu místa konání. Jelikož sama auto nemám, tak představa, že jedu s Mojem např. do Ostravy vlakem, s haldou krámů, kennelkou a nevím čím vším ještě, pro mě byla naprosto neuskutečnitelná (ano, mám ráda své pohodlí :D ).  I když ne, že by mě ani cesta autem neznervózňovala. Ovšem nervozita v tomto případě ani trochu nepřehlušila mé nadšení. Cestovní horečku jsem dostala už asi 14 dní před seminářem, kdy jsem si začala sepisovat seznamy věcí, které nesmím zapomenout (jelikož když jsem ve stresu, tak mám tendence zapomínat, a to především zapomínat důležité věci :D ). Týden před seminářem jsem měla na každý den jasný plán, co musím udělat, aby bylo na víkend vše ok. Tento plán zahrnoval např. koupání a česání Moja (abychom nedělali ostudu samozřejmě :D ), pečení cookies pro holky na cestu (jako částečné odškodnění, že nás vzaly sebou), nakupování a samozřejmě balení.

Po menším brainstormingu jsme se s holkama rozhodly, že vyrazíme už v pátek, jelikož pokud bychom chtěly stihnout začátek semináře, tak bychom musely vstávat asi ve 3 ráno, což je pro mě rozsudek jisté smrti. I když uznávám, že jet v pátek odpoledne po D1 směr Brno také není úplně geniální nápad, ale zlo je to rozhodně menší. Seznam pasažérů zahrnoval 3 lidi a 4 borderky (Moja a tři fenky, z čehož jedno je trošku větší štěňátko, z čehož jsem měla trochu obavy vzhledem k tomu, že Mojo štěňata opravdu nemusí). Zasedací pořádek byl taktéž jasně daný, ovšem pan Mojo dal jasně najevo, že s ním zásadně nesouhlasí a prostě nepůjde v autě do kennelky :D. Nakonec jsme se ale přeci jen bez problémů poskládali a mohli jsme vyrazit.

A tak jsme kolem páté odpolední vyrazili vstříc dálničním dobrodružstvím, která naštěstí nebyla tak divoká, jak jsme se obávaly. Popravdě byla cesta alespoň dle mého naprosto bez problémů, až na maličký zádrhelíček s kufrem ihned po vyjetí, o kterém se ale nesmí nikdo dozvědět a navždy tak zůstane společným tajemstvím naší posádky :D . Do Brna jsme potřebovali dorazit nejpozději ve 22 hodin, jelikož pak bychom měli maličký problém s hledáním noclehu. Naštěstí jsme dorazili s celkem velkým předstihem a tak jsme se v klidu ubytovali v penzionu, který byl od cvičáku, na kterém se seminář konal, vzdálen asi tak 5 minut jízdy autem.

Těšila jsem se, že se po dlouhé cestě prospím, jelikož seminář měl začínat až v 10 hodin. Ovšem asi 5 vteřin po ulehnutí mi došlo, že jakýkoli kvalitní spánek je naprosto bez šance. Asi jsem za ty roky, kdy jsme jezdili kempovat na Lipno s karavanem příliš zpohodlněla, nebo tam měli fakt velmi špatné matrace (pokud se to dalo vůbec nazvat matrací). A ten nonstopáč hned vedle tomu asi taky moc nepřidal.

V sobotu jsme se probudili do krásného slunečného dne.  Po vyvenčení a následné cestě k autu jsme potkali místní obyvatele, kteří byli nadšení, že vidí tolik psů a dokonce i moc krásnou borderku – tedy Májenku. Potom, co jsme jim řekli, že všichni čtyři psíčci jsou borderky vypadali trošku překvapeně :D.

Jak probíhaly komunikačky asi nebudu zbytečně rozepisovat (neb chystám samostatný článek), ovšem za zmínku stojí pár okamžiků. Např. v sobotu, když se kolem poledne začalo drobet zatahovat, někdo dostal nápad postavit na place stany, abychom se měli kde schovat v případě deště. V areálu sice menší zázemí bylo, ale tolik lidí by se tam asi nevešlo. A tak se téměř během mrknutí oka stal plac stanovým městečkem, což byl nesmírně skvělý nápad, vzhledem k tomu, že asi o 10 minut později přišla bouřka a my se tak mohli bez problémů schovat. Z čehož plyne ponaučení – jezdíte-li na jakékoli podobné akce, pořiďte si stan a mějte ho k dispozici v autě, jednoho dne za to budete rádi (já si ho teda jednoznačně chystám pořídit). O to raději jsem byla v neděli, jelikož se bouřkový program opakoval a byl i o něco intenzivnější. Natolik intenzivnější, že se z cvičební plochy na nějakou dobu stal bazének.


Musím říct, že jsem nesmírně ráda, že jsem se tohoto dobrodružství mohla s Mojem zúčastnit. Už si přijdu trochu hloupě, jak neustále opěvuji komunikačky, ale věřte mi, že ani trochu nepřeháním. Možná je to tím, že je to příležitost, kdy si Mojo může zakomunikovat s pohodovými psíky a já jsem při tom naprosto v klidu, jelikož naprosto důvěřuji Lence s Magdou a nemám nejmenší pochybnosti o jejich úsudku. A to i v okamžiku, kdy do komunikace zapojily dalšího psa. Ale tak či tak, je to pro každého skvělá příležitost dozvědět se něco více o našich čtyřnohých parťácích.

Pokud tedy váháte, zda jet na nějaký seminář, který je třeba přes celou republiku, neváhejte. Jeďte tam. Zvláště pak, pokud máte rádi společnost psů a psích lidí. Za sebe mohu říci, že na semináře jezdím nesmírně ráda a je jedno, zda se jedná o seminář pro reaktivace, nebo třeba o seminář o učení psa nápodobou. Už jsem byla na hodně seminářích a zatím nemohu říct, že bych jakkoli litovala své účasti na jakémkoli z nich.

Na závěr musím opravdu pochválit svého čtyřnohého parťáka za to, jak skvěle to zvládl. Mojo není úplně psychicky stabilní pes, je to velká cíťa a mnohdy řeší i to, co nemá důvod řešit. Proto jsem se kvůli němu tohoto výletu trochu obávala. Cesta přes celou republiku, se třemi fenkami včetně jednoho štěněte v autě, dvě první noci mimo domov, v cizím prostředí, v cizím městě…no, zvládl to naprosto skvěle! Občas je fajn i s reaktivcem podniknout nějaké to dobrodružství, zvlášť když si ho i on dokáže užít.

Název FURminator je hojně skloňovaný ve všemožných diskuzích, a tak jsem byla trochu skeptická, zda dokáže dostát svému jménu. Ovšem nebudu zapírat, že mě neodrazovala především jeho cena. A tak když se objevila možnost testování FURminatoru, neváhala jsem a přihlásila se. Zde máte naší recenzi verze Medium pro dlouhou srst. 

Prvotní myšlenku k vyvinutí FURminatoru dostala profesionální kadeřnice psů, která hledala způsob, jak se vypořádat s línáním psů. Poté, co vyzkoušela snad všechny na trhu dostupné prostředky, uznala, že neexistuje žádný nástroj, který by odpovídal jejím představám, a tak se rozhodla jej vyvinout spolu se svým manželem. A tak vznikl FURminator, který dokáže vyčesat i podsadu a tím omezit nepořádek, vzniklý vypadáváním chlupů. A zoufat nemusí ani majitelé koček či drobnějších domácích mazlíčků, na trhu jsou totiž k dostání i verze právě pro ně.

V minulosti jsem vyzkoušela hned několik různých hřebenů a kartáčů, ale žádný mi jednoduše nevyhovoval. Jako první jsem pořídila na doporučení v chovatelských potřebách takový ten klasický kartáč, který ovšem vezme jen na povrchu uvolněné chlupy, ale není možné s ním vyčesat podsadu. Pak jsem zkusila další, jakýsi kombinovaný kartáč, ale taktéž bez většího úspěchu. A když už jsem našla hřeben, který je schopný alespoň částečně vyčesat podsadu, tak bylo zase potřeba být velmi opatrná, protože hrozilo poranění kůže a navíc, dle reakcí Moja, bylo vyčesávání dosti nepříjemné.

S hrablem se mi moc dobře pracovalo, jelikož je pohodlné na držení, opravdu plynule klouže po srsti a nijak se v chlupech nezadrhává ani je nevytrhává, což naši čtyřnozí parťáci jednoznačně ocení. Je třeba si zvyknout, že se hrablo velmi rychle zaplní, takže po dvou, maximálně třech projetích srstí musíte hrablo očistit (alespoň v našem případě). Ovšem vyčesaná srst se z hrabla velmi snadno sundává, takže přidělané „udělátko“ na samočistění ani není třeba (zvláště u menších velikostí FURminatoru). Co mi malinko vadilo, byl fakt, že hrablo nepojme úplně všechny uvolněné chlupy, zvláště pak ty z podsady, a pak se vám kolem ruky vznášejí chomáčky chlupů, které jsou dosti otravné (ale to jsem zažila zatím u všech hřebenů a kartáčů, takže pro mě žádná změna).

Ačkoli hrablo vypadá ostře, nepoškozuje kůži ani srst psa

I po krátkém vyčesání byla Mojova srst viditelně lesklejší, což mě příjemně překvapilo. Další věc, co mě překvapila, bylo množství vyčesaných chlupů. Mojo totiž není ten typ psa, ze kterého ty chlupy češete a češete a přitom vůbec neubývají. Naopak, zatím vždycky jsem z něj vyčesala jen opravdu malé množství chlupů (kromě asi jednoho případu někdy před zimou). I z testovacího kratšího česání z Moja zbyla vcelku velká kopička chlupů, především z podsady. Dokonce, i když jsem jej po týdnu opět vyčesávala, tentokrát důkladněji, tak chlupů bylo ještě více. S čím jsem se u Moja již delší dobu potýkala, bylo prapodivné shlukování chlupů z vnější strany zadních nohou. Z mě neznámého důvodu se mu zde chlupy začaly podivně kroutit a vypadaly zacuchaně a velmi nekvalitně. S tímto problémem si nedokázal poradit žádný z hřebenů ani kartáčů tak, aby pět minut po česání chlupy nezaujaly předchozí „uskupení“. A musím říci, že FURminator tento problém zvládl vyřešit o něco lépe, ačkoli bohužel ne úplně.


Ráda bych zdůraznila, že FURminator skutečně nenarušuje srst. I když se na první pohled může zdát, že je hrablo ostré, tak srst neřeže. Stejně tak nenarušuje ani kůži psa. Samozřejmě je potřeba pracovat s citem a na hrablo nijak netlačit, aby nedošlo k poranění psa, zvláště pak na citlivějších místech, jako je např. břicho.

Mimo jiné jsem i zjišťovala, jak na tom jsou levnější napodobeniny FURminatoru a asi nebude překvapením, že i zde cena hovoří za vše. Nejčastějším neduhem napodobenin je ostrost hrabla, které nejenže řeže srst, ale způsobuje i zranění na kůži psa. Takže i zde je lepší si připlatit a zakoupit si originál. I samotný výrobce FURminatoru se snaží proti napodobeninám bojovat a na oficiálních stránkách furminator.com můžete vyplnit formulář, pokud máte podezření na padělání produktů této značky.

Pokud hledáte hřeben, který dokáže vyčesat nejen uvolněné chlupy, ale i podsadu, nenaruší srst ani kůži a zároveň nebude psíkovi česání nepříjemné, sáhněte po FURminatoru. Je to další z případů, kdy se opravdu vyplatí si připlatit a koupit si kvalitnější výrobek. Stojí sice necelých 600 korun, ale věřím, že vám vydrží dlouhá léta. Za sebe mohu říct, že tato investice se rozhodně vyplatí.

Moc děkuji Blogerky.cz za poskytnutí FURminatoru pro tuto recenzi :)

…nebo smutná videa a hloupá zábava? Toť otázka. Již nějakou dobu mám zapsané toto téma ve svém seznamu článků, které chci napsat. Zrovna nedávno jsem opět viděla sdílené video, které bylo opět vydáváno za velmi vtipné, a to mě jednoduše pobídlo tento článek napsat. Chci vám zde ukázat dva typy nejčastěji sdílených videí, která jsou prezentována jako vtipná, případně psi na nich jsou označováni jako hloupí, ale realita může být trochu jiná.

Video č. 1: Hloupý pes, který si hlídá kostičku

Jako první uvedu video, které mě podnítilo k napsání tohoto článku. K vytočení už je jen to, že video sdílela stránka, jež si do názvu dala svůj kladný vztah ke psům, což je poněkud paradoxní, vzhledem k tomu, že jej sdílela s komentářem, jak je video úžasné a jak se nedokáží ubránit smíchu. K tomu všemu ještě připíší popis videa, ve kterém vylíčí, že i psi mají své dny a že pejsek si brání kostičku, ale nějak si už neuvědomil, že vrčí na vlastní nohu. Přitom stačilo tak málo a před sdílením se alespoň podívat na komentáře pod videem na youtube, kde někteří lidé uvádí, jak se věci mají. Co mi na celé věci vadí úplně nejvíc, je fakt, že je spousta lidí, kteří mohou tuto stránku brát jako odbornou, přeci jen autoři poskytují různé služby z oblasti kynologie (např. venčení a hlídání psů atd.), tak je přeci logické, že se jedná o odborníky. A tím pádem může dojít k opravdu velkému dezinformování čtenářů. Pojďme se tedy na video podívat a následně si jej rozebrat.


No a proč tedy video není vtipné a onen pes není hloupý? Příčin může být hned několik, každopádně ani jedna není vtipná a u žádné není na vině psova hloupost. Samozřejmě přesný důvod z jednoho jediného videa určit nelze, toto jsou jedny z možných příčin.

Tímto videem se zabývala např. veterinářka a odbornice na zvířecí chování Dr. Sophia Yin (článek v originálním znění najdete ZDE). Ta o videu napsala krátký článek, kvůli kterému oslovila i tři různé neurology, kteří se shodli, že i vzhledem k absenci jakýchkoli podrobnějších informací, je škubání nohou psa způsobeno selháním neuronů v mozku, tedy záchvatem. Dr. Curtis Dewey, profesor neurologie z Cornellské veterinární univerzity, který se k videu taktéž vyjádřil, vidí příčinu v ohniskovém záchvatu, který může být léčen antikonvulzivy (tj. léky na epilepsii). Jedná se o náhodné vystřelení neuronů ve velmi lokalizované části mozku a může vést k plnohodnotnému grand mal, neboli velkému epileptickému záchvatu. Záchvaty se navíc mohou objevovat čím dál častěji, takže je velmi pravděpodobné, že pes tyto záškuby zažívá poměrně často. Proč ale útočí na vlastní nohu? Příčin opět může být několik a je těžké soudit podle jediného videa. Dr. Dewey uvádí, že příčinou může být např. bolestivost nohy.

Další příčinou tohoto chování psa může být tzv. syndrom nepřátelské ruky, jinak nazývaný také anarchistická ruka. Tato porucha vzniká po úrazech hlavy, mozkové mrtvici, či infekci mozku. Tento syndrom zjednodušeně způsobuje, že si končetina žije svým vlastním životem a dělá si, co chce, což bývá často pravý opak toho, co chce dělat majitel končetiny. Bohužel tato porucha zatím nebyla nějak blíže zkoumána u psů, takže jde spíše o jeden z návrhů, proč se pes chová, tak jak se chová.

Video č. 2: Vtipní psi se honí za vlastními ocasy

Dalším tématem, které najdete v různých kompilacích rádoby vtipných videí, jsou psi, kteří se honí za vlastním ocasem. Je fakt, že toto chování nemusí zákonitě mít nějaké fatální příčiny, každopádně může směřovat k fatálním důsledkům. Zvláště pak, pokud se toto chování nijak neřeší. Příčin tohoto chování může být ještě více, než tomu je u předchozího případu. Tady jsou některé z nich:

Nuda – asi jedním z nejčastějších původců jakéhokoli problémového chování u psů bývá nedostatečné fyzické či psychické vyžití psa. Psi jsou schopní z nudy ničit věci či nábytek, štěkat v kuse i několik hodin, pobíhat sem a tam, sebepoškozovat se, či se právě honit za vlastním ocasem. Většina lidí asi žije v domnění, že když si pes honí svůj ocas, tak se vlastně nic tak hrozného neděje. Nikomu tím neubližuje, nikoho tím obtěžuje, tak je to v pořádku. Není. Už jen to, že se pes nudí a má potřebu si vymýšlet jakoukoli zábavu, není v pořádku. A stejně tak není v pořádku tolerování tohoto zlozvyku ze strany majitele. Je totiž velká pravděpodobnost, že by se ze zlozvyku mohla stát obsese, která už může psovi silně zkomplikovat život, velmi špatně se odnaučuje a mnohdy je zde už potřeba odborná veterinární pomoc.

Vynucování pozornosti – psi jsou společenská zvířata a většina z nich potřebuje naší pozornost. A pokud pozornost nemají, tak se jí snaží jakýmkoli způsobem vynutit. Někteří psi štěkají, jiní po vás skáčou, další třeba koušou nábytek. Pak jsou tu ale tací, kteří zjistí, že když se budou honit za svým ocasem, vy jim budete věnovat pozornost, častokrát tomu přispějete i tím, že se jim kvůli tomu budete smát, což je pro většinu psů jako by dostal tu největší odměnu, protože lidský smích bývá pro psy největším posilovačem chování.

Zdravotní problém – tak jako tomu bylo i v předešlém případě, i toto chování může být způsobeno zdravotními problémy. Důvodem může být dokonce i epilepsie. Dále tím mohou být značeny dermatologické problémy, zalomení ocasu, ucpané anální váčky, nebo také např. kousnutí od parazitů. Pokud má váš pes dostatek vyžití, dostatek vaší pozornosti a přesto se vám nedaří jej odnaučit honění vlastního ocasu, nechte svého psa důkladně prohlédnout veterinářem.

Vybíjení stresu – pokud se pes dostane do stresu, má potřebu si stres nějakým způsobem vybít. Velmi častými způsoby jsou čichání, hrabání, naskakování, štěkání, běhání, či válení se po zemi. Dalším způsobem může být právě i honění se za vlastním ocasem.

Obsedantně kompulzivní porucha – stejně jako lidé, i psi mohou trpět OCD, neboli nutkavým chováním, které mnohdy absolutně nedává smysl. U psů se může vyvinout právě z časté nudy či stresu. Jak jsem již psala výše, tuto poruchu je velmi těžké odstranit a v mnoha případech je potřebná pomoc veterináře a medikamentů.

Genetická predispozice – i honění se za vlastním ocasem může být součástí genetické informace určitých plemen. Což samozřejmě neznamená, že všichni jedinci těchto plemen mají problémy s tímto „zlozvykem“. Znamená to pouze to, že jsou k tomuto chování náchylnější, např. právě ve chvílích, kdy se nudí, nebo když jsou ve stresu. Mezi tato plemena patří německý ovčák, australský honácký pes, či bullteriéři.

Věk – u štěňat lze toto chování považovat i za hru. Je pravděpodobné, že se jedná o velmi jednoduchou formu hry na „lov“. U štěňat je také časté žužlání vlastního ocasu místo hračky, do určitého věku jej totiž úplně nevnímají jako součást těla.

_______________________________

Samozřejmě neříkám, že všichni psi z těchto videí trpí neurologickými či psychickými problémy. Můžou, ale nemusí. Těch příčin je opravdu velmi mnoho a soudit z pár vteřinových záběrů si opravdu netroufám. Každopádně bych ráda poukázala na fakt, že ne všechno je takové, jak vypadá. Podobných videí lze totiž na youtube najít stovky až tisíce, mnohdy jsou i součástí kompilací s názvy, které zahrnují slova jako „stupid dogs“ nebo „funny dogs“ a podobně. Opravdu se my lidé bavíme tím, že sledujeme videa, na kterých je pes, který s největší pravděpodobností trpí? A je jedno jestli trpí epilepsií, jinou neurologickou vadou nebo třeba jen nedostatkem pozornosti od majitele, což ho trápí natolik, že má potřebu se sebepoškozovat. Jak vůbec mohou být taková videa takovým hitem? Proč vlastně mají lidé potřebu označovat za hloupé a pitomé třeba psy, na základě jednoho jediného videa, když o onom psovi nic neví. Navíc, opravdu potřebujeme znalosti z oboru neurologie, aby pro nás vůbec přišlo v úvahu, že kousání se do nohy asi není úplně normální a asi něco s daným tvorem není v pořádku?